Turecko – Lýkijská stezka (The Lycian Way) – část 1.

Co je to Lýkijská stezka?

V prosinci píše kamarád Michal, že bychom mohli podniknout cca 5 denní trek v Turecku. Cílem by byla tzv. Lýkijská stezka společně s vrcholem Tahtalı Dağı (Mt. Olympos, 2366 m, odkaz je pouze na anglickou Wikipedii), dále moře, nějaké antické památky a také cedrové lesy. Letěli bychom v dubnu, kdy tam ještě není horko a není tam tolik turistů. Cílová destinace je Antalya, odkud bychom se přesunuli na začátek trasy busem nebo taxíkem.

Lýkijská stezka je cca 500 km dlouhá a táhne se podél pobřeží a také vnitrozemím antické Lýkie (dnešní oblast Antalye v Turecku). Stezka prochází místy jako je antické město (ruiny) Olympos, pláž Çıralı, plameny Chiméry, nejvyšší hora Lýkie Tahtalı Dağı. Je značena bílou a červenou barvou. Někdy jenom červenou. Naším plánem je projít pouze část stezky. Poté se přesunout do kaňonu Göynük a na závěr do antického města Termessos.

Dáváme dohromady partu lidí a v lednu kupujeme letenky do Antalye. Odlet z Vídně 18. dubna 2018 s přestupem v Istanbulu (Sabiha Gökçen). Návrat 24. dubna 2018 s přestupem opět v Istanbulu, ale tentokrát na Atatürkově letišti.

Mezitím si ještě ještě objednávám na eBay mapu Lýkijské stezky a připravuji si seznam, co si všechno vezmu sebou. Je toho hodně a nevím, jak se mi to vleze do krosny 🙂

Na focení si sebou beru:

  • Canon 60D
  • Canon EF 17-40mm f/4,0 L USM
  • Stativ Joby 3K (má recenze v odkazu)
  • Pistolové pouzdro
  • Náhradní baterie do Canonu
  • Náhradní SD karta
  • Čistící pero
  • Polarizační filtr
  • ND filtr 1000x
  • Dálková spoušť
  • Náhradní baterie do spouště
  • Nabíječka Canon

Já vím, není to nic moc, ale budeme mít sebou spoustu dalších věcí, jako stan, karimatky, spacáky, jídlo, pití, náhradní oblečení atd.

Den 1: Antalya

Jedeme společně s Katkou (mou ženou), Michalem, Niky a Zbyňkem autem do Vídně na letiště. Jako odstavné parkoviště zvolíme XYZ ParkService (Fischamend-Dorf). Parkovné stoji 59 Euro na týden (platí se až při návratu) a na letiště nás odváží týpek dodávkou až před terminál, pohoda. Setkáváme se se zbylými účastníky Honzou (Gibon), Hankou a Miriam. Jelikož mám sebou i trekingové hole, tak si nechávám obtočit krosnu potravinářskou folií. Za 13 éček, nekup to. Fototechniku mám v obyčejném batůžku a beru si ji samozřejme sebou do letadla.

První let sedíme u nouzových východů a máme dost místa. Jídlo přijde vhod, všichni už máme hlad. Cestu si poté krátíme vínem, ginem a podobně. Přestup na Sabiha Gökçen probíhá bez problémů a už sedíme v letadle do Antalye. Je to vnitrostátní, asi hodinový let. Na jídlo dostáváme už jenom teplý sendvič (výborný) a vodu (normální). Díky včasnému check-inu přes internet sedíme opět u nouzových východů a máme dost místa.

Po výstupu z letadla v Antalyi nás čeká překvapení. Chlápek v uniformě nás volá a říká, že si máme nasednout do přistaveného mikrobusu. S menší nedůvěrou nastupujeme. Uvnitř je všechno v kůži a luxusní. Snad nás neodvezou někam na orgány 🙂 Naštěstí jedeme jenom pár set metrů. Vystupujeme a vcházíme do příletové haly, kde máme počkat na zavazadla. Jsme tam jako jediní z celého letu. Bádáme, proč. Hanku napadlo, že je to možná tím, že jsme letěli už z Vídně a že jsme jako jediní přiletěli za zahraničí. Nikoho dalšího nic lepšího nenapadá, tak to možná bylo tím.

Zavazadla se objevují na pásu a my se dostáváme před letiště. Domlouváme 2 taxíky, které nás zavezou do předem objednaného hotelu Kaleici. Je to celkem pěkný a levný hotel v historickém jádru Antalye. Posledních 200 metrů jedeme v úzkých uličkách mezi procházejícími se lidmi, mezi lidmi sedícími před restaurací a já si připadám jako kretén 🙂

Ubytujeme se a chceme vyrazit do města a na večeři. Mě se podaří zalomit klíč v zámku. To nám to pěkně začíná. Majitel hotelu Ali říká, že se nic neděje a že to spraví, než se vrátíme. Procházíme se po městě, něco fotíme a hledáme nějakou dobrou restauraci na večeři. A mě začíná brutálně bolet achilovka. V tu chvíli si myslím, že je to pěkně v hajzlu a nevím, jak se budu 5 dní pohybovat v horách. Snad to přejde.

Večeříme kousek od moře. Jídlo je vynikající. Akorát číšník je trošku zmatený a zapomíná objednávky. Lahvový Tuborg přijde vhod (jiné pivo tam neměli). Po večeři se vracíme na hotel a jdeme spát. 

Den 2: Çıralı – Ulupınar

Ráno snídáme na hotelovém dvorku. Jídlo je moc fajn a také klasický turecký čaj je super. Na ten jsem se těšil. Po snídani přijíždí předem domluvené kiwitaxi, které nás všechny odveze do Çıralı. Je to cca 83 km a stojí nás to dohromady 91 Euro. To jde!

Po hodině a půl jízdy mikrobusem vystupujeme v Çıralı a míříme na pláž. Kousek od ní se totiž nacházejí ruiny antického města Olympos. Zaplatíme vstupné a velké krosny necháváme u vstupu, ať se s nimi nemusíme tahat. Moje váží asi 22 kg i s vodou. Katčina tak 16 kg. Ostatní to také nemají zrovna lehké 🙂

Průser je, že mě stále bolí ta achilovka a nelepší se to. Po procházce v Olymposu se ještě zastavujeme na pláži a dáváme si jídlo z vlastních zásob. Třeba tím trošku ulevíme váze. V dálce jde vidět Tahtalı Dağı a připadá mi to hrozně daleko. Katka má chuť se okoupat v moři, ale já si nemyslím, že je to dobrý nápad. Není tu sprcha a jít slaný z moře túru může být nepříjemné.

V městečku (spíše je to vesnice) si ještě dáváme čerstvě vymačkanou šťávu z pomerančů. Stojí to pár korun a chutná výtečně. Místní chlapi se nás ptají, kam jdeme. Tahtalı Dağı, odpovídáme. „Jóóó, to je tak ještě 6 hodin cesty“, dozvídáme se. Dle mapy je to cca 30 km, 2971 metrů stoupání, 654 metru klesání. A takových supermanů je v Turecku hodně (viz později).

Vyrazíme dál a jdeme směrem k Ohňům Chiméry (turecky Yanartaş), což je náš první dnešní cíl. Celá cesta je dlážděná betonovou zamkovou dlažbou. K tomu později také něco napíšu. A achilovka stále pálí jako čert 🙁

Vítám přestávku u vstupu do oblasti ohňů. Platíme vstupné a dáváme pivko. Poté stoupáme nahoru a achilovka trošku přestává bolet. Buď pomohlo to pivo anebo to stoupání. Ohně Chiméry jsou ve skutečnosti přírodní vývěry zemního plynu a pojmenování dostaly po mytologické příšeře Chiméře. Tyto ohně tam hoří už několik tisíc let.

Dáváme pauzu a fotíme. Je tady plno turistů. Jedna turecká skupina tu dokonce začala zpívat. Pěkně, ale dlouho…

Opouštíme Chiméru a pokračujeme nahoru až na hřeben. Je tam pěkný výhled, ale nemám moc sílu vytahovat foťák a fotit. A navíc mi foťák nese Katka 🙂 Potom už sestupujeme dolů do Ulupınaru. Nedaří se nám najít restauraci, kde jsme chtěli jít na večeři. Nakonec se to povede a přicházíme do restaurace Botanik. Celá restaurace je součástí kempu, kde finišují přípravy na sezónu. Trošku si slibujeme, že by nás tam mohli někde nechat přespat (postavit stany).

Večeře je velice opulentní a zasloužená. Pivko také. Celá restaurace je postavena na vodě, takové místní říčce. Je to super si sundat boty a ponořit nohy do ledové vody po celodenním chození. Poté, co zaplatíme, se ptáme, jestli si tam někde můžeme postavit stany. Na jednu noc. Bohužel, není to možné 🙁 Nechápu proč. A tak musíme rychle najít nějaké místo, protože už se začíná smrákat. Hlavně, že jsme vždycky chtěli stavět stany za světla. Zlaté oči 🙂

Musíme se kus vrátit. Zbyněk si cestou všimnul místa, kde bychom mohli ty stany postavit. Asi po půl hodině to místo najdeme a vděčně stavíme stany. Snad nás odtama nikdo v noci nevyhodí. Za chvíli jde slyšet Gibona, jak chrápe. Spí ve stanu s Hankou a Miriam. Vůbec holkám nezávidím 🙂

Přibližná trasa: https://mapy.cz/s/2Y7FT (ve skutečnosti jsme nachodili více, nezahrnul jsem tam procházení měst, alternativní trasy a hledání míst – restaurace, spaní a podobně).

Den 3: Ulupınar – Tahtali Dağ Geçidi

Ráno snídáme u stanu a poté všechno balíme. Mažu si achilovku Ibalgin gelem a Miri mi lepí tejpy. Snad to pomůže. Kousek od stanu je na pařezu kozí lebka. Tak snad jsme nespali na nějakém obřadním místě. V dálce vidíme „naši“ horu a sedlo, do kterého bychom se měli dostat dneska. Vůbec mi to nepřipadá reálné. Uvidíme.

Vracíme se zpátky na Lýkijskou stezku. Procházíme městečkem Ulupınar a zjišťujeme, že je plné restaurací a všechny jsou na vodě nebo u vody. Přecházíme přes hlavní cestu, která vede okolo celého pobřeží, a míříme do vnitrozemí směrem k horám. Stále je to hrozně daleko 🙂

Cesta je prašná čas od času míjíme domky okolo. Lidé se tu nejspíše živí pěstováním pomerančů a granátových jablek. Potkáme starého dědu, který nám nabízí pomeranče. Kupujeme si každý aspoň dva a osvěžujeme se. Děda nás zve domů, ale s díky odmítáme, protože dnešní den bude asi nejnáročnější (1840 metrů nahoru a 311 metrů dolů). Později vidíme naši první želvu.

Cestou potkáváme občas turisty. Nejčastěji to jsou Rusové, Ukrajinci a Bělorusové. Překvapuje mě, že jsou často v jedné skupině a nemají mezi sebou žádný problém. Asi je to tím, že jsou mladí a serou na politiku (a tak to má být). Hlavně ty turisty potkáváme v opačném směru, než jdeme my. Ono je to totiž mnohem jednodušší, nechat se vyvézt lanovkou na vrchol a postupně scházet Lýkijskou stezkou až k moři.

Kolem poledne přicházíme do města Beycik a dáváme si oběd. Už jsem potřeboval přestávku, mám hlad a žízeň. Ale to máme všichni. Nacházíme obyčejnou restauraci Çınaraltı Et & Balık Evi (https://mapy.cz/s/2YNh2). Sušíme propocené věci, dáváme si pivko a objednáváme jídlo. Opět je to výborné. Po obědě navštívím toaletu a kupodivu nacházím evropský typ záchodu 🙂 Zbyněk mi také přelepuje tejpy. Achilovka celkem drží (klep, klep).

V restauraci ještě dokupujeme vodu a Zbyněk víno. Že se mu s tím chce tahat! (Večer ho zbožňujeme 🙂 ) Opouštíme Beycik a míříme stále výše do hor. Před námi jsou skály a já vím, že tam někde nahoře je sedlo, kde máme dnes v noci spát. Akorát nechápu, jak se tam dostaneme. Nakonec vždycky projdeme nějakou průrvou a postupně serpentinami nabíráme výšku. Stoupání je brutální. Na 1 km trasy téměř 300 výškových metrů.

Konečně vidíme první cedry. Děláme často pauzy a už to chceme mít za sebou. Zase potkáváme mnoho ruskojazyčných turistů, kteří jdou s úsměvem na rtech opačným směrem než my. Nakonec dorazíme do sedla a hledáme místo na přespání. Najdeme dolinu krytou před větrem i s ohništěm. Gibon se jde podívat o kus dál, jestli tam není ještě lepší místo, ale vrací se, že není. Usídlíme se tedy v dolině. Rozděláváme oheň a stavíme stany. Michal s Niky se jdou projít a udělat nějaké fotky. Já půjdu později. Chci nejdříve postavit stan. A do západu slunce je ještě čas.

Bohužel se potom přihnaly mraky a tak z toho nic moc nebylo. Spíše nic, než moc. Takže děláme večeři. Máme sebou Adventure Menu, což je sterilované jídlo v plastovém obalu. Oproti dehydrovaným jídlům už není třeba přidávat vodu. Jelikož jsme letěli letadlem a nemohli si vzít plynové kartuše, koupili jsme také samoohřevné kapsle a jídlo ohřáli tímto způsobem. Hovězí guláš s bramborem a knedlo, vepřo, zelo chutnalo celkem slušně. A já byl rád, že mi ubude v batohu nějaká váha.

Potom už sedíme u ohně, pijeme Zbyňkovo víno, griotku a tak. Hanka chce ještě vytáhnout slivovici, ale to už by mě zabilo. Celkem se ochlazuje a my se odebíráme do stanu. V noci se očekává teplota cca 2 stupně. Ještě se ani pořádně nezabalím do spacáku a už slyším Gibona chrápat 🙂

Zítra nás čeká cesta na vrchol Tahtalı Dağı a já snad konečně vyfotím nějaké pořádné fotky.

Přibližná trasa: https://mapy.cz/s/2Y7IC (kilometrově byla skutečnost opět trošku jiná, vyšší)

Pokračování článku (již brzy): Turecko – Lýkijská stezka (The Lycian Way) – část 2.

Tento příspěvek patří do kategorie Fotovýlet s těmito tagy , , , , , , , , , .

2 Comments

  1. Vladka 3.9.2018 at 17:33 #

    Máš super čtivý sloh, těším se na pokračování 🙂

Přidejte komentář

Váš email nebude nikdy publikován nebo sdílen. Povinná pole jsou označena *

*
*