Lýkijská stezka – pokračování
Toto je pokračování článku Turecko – Lýkijská stezka (The Lycian Way) – část 1.
Den 4: Tahtali Dağ Geçidi – Tahtalı Dağı (Mt. Olympos) – Kemer
Ráno se budíme zmrzlí jak rampouchy (nebo h…a :)) V noci byla fakt kosa. Zbyněk na sebe navléknul všechno, co se dalo, aspoň to říkal. I mě byla docela zima. Balíme stany a všechno ostatní. Chceme vyjít kousek výše na slunce a tam posnídat. Kdybychom včera vyšli ještě o ten kousek výše, tak bychom měli nocleh s parádním výhledem. Ale zase by tam asi více foukalo a dřeva tam nebylo tolik.
Takže máme snídani s parádním výhledem. S Michalem a Zbyňkem se ještě jdeme podívat o kus dál na horizont, jaký je tam výhled. Fakt se mi ty hory líbí. Bavíme se o tom, že bychom se nevraceli dolů pěšky, ale svezli bychom se lanovkou. A přenocovali někde na pláži. Uvidíme nahoře a rozhodneme se tam. Vyrážíme nahoru. Zbyněk ještě suší trenky a říká, že nás dožene. Serpentýnami ukrajujeme výškové metry a Zbyněk je ještě stále dole. Když vyrazí, máme na něj asi 30 minut náskok. Když nás po 15 minutách dožene, srazí to moje sebevědomí, je to netvor 🙂
Cestou se nám odkrývají další a další výhledy, především na západní masív Bey Daglari a jeho nejvyšší vrchol Kizlar Sivrisi (3070 m). Cca po 2 a půl hodinách šlapání jsme nahoře. Dokázali jsme to (kdyby ne, byla by to ostuda…). Takhle nějak to tam vypadá právě teď (online webkamera): http://webtv.feratel.com/webtv/?design=v3&cam=18021&c1=0. A dohodli jsme se (někteří byli přehlasováni), že dolů se jede lanovkou a spí se na pláži.
Dáváme si kafe, fantu (tak dobrou už jsem dlouho nepil) a nějaké občerstvení. Zjišťujeme, jak je to s lanovkou a kupujeme si lístky. Máme necelou hodinu čas. Jdeme se podívat na střechu budovy, kde je vyhlídková terasa. Také zjišťuji, že mi nejde složit jedna hůlka. Koupeny v Lidlu, nestály moc a posloužily dobře.
Lanovka dolů je zážitek, pěkně to houpe. Na spodní stanici lanovky si domluvíme taxi a necháme se svézt do centra města Kemer. V Turecku musí řádit betonářská lobby, protože 7 km úsek cesty, než jsme se dostali na hlavní tah, je celý dlážděný zamkovou dlažbou, neskutečné.
V Kemeru vybíráme z bankomatu turecké liry (říkáme jim tydliky) a potom dáváme v baru pivo a mojito. Dále pokračujeme směrem k pláži. Když míjíme už několikátou restauraci, tak se rozhodujeme, že dáme brzkou večeři. Objednáme a než to donesou, tak v blízkém obchodě kupujeme turecké víno na večer. Opět jsme to s jídlem přepískli a asi by nám stačily ty jejich předkrmy ve formě zeleniny a chleba 🙂
Po večeři jdeme dál. Na pláž nás nepustí ochranka z hotelu. Sakra. Musíme si najít něco jiného. Když nás pošle pryč i další ochranka z dalšího hotelu, je jasné, že na pláži spát nebudeme a musíme si najít něco jiného. Ten poslední sekuriťák říká něco o místě na kopci, kde je fajnová vyhlídka. Tak se tam vydáme. Začíná se stmívat. Super. Po hodině chůze do kopce už ho proklínám a hledám sebemenší rovné místo na přespání.
Najednou je před námi místo s fajnovým výhledem na město, ale moc malé pro 4 stany. Zbyněk říká, ať sundáme batohy a počkáme, že se půjde ještě podívat dopředu, jestli tam není něco lepšího. Za 10 minut se vrací s dobrou zprávou, že našel pěkné místo s výhledem na moře. Znovu nahazujeme krosny a jdeme. Po 20 minutách chůze tam stále nejsme a já nechápu. Ze Zbyňka vypadne, že trošku běžel 🙂
Ale stálo to za to! Jsme na pěkném útesu a pod námi je moře. Stavíme stany a Katka objeví malou želvičku. Už ani nevím, co se s ní stalo. Tuším jsme ji někde ukryli, ať na ni nešlápneme. Potom už jenom kecáme a pijeme víno. Dohadujeme se, v kolik ráno vyjde slunce. Podle naší polohy totiž bude vycházet přímo z moře.
Přibližná trasa ze sedla na Tahtali Dagi: https://mapy.cz/s/34YOY
Přibližné místo noclehu: https://mapy.cz/s/34YPb
Den 5: Göynük Canyon
Dnešní ráno je mnohem příjemnější než to včerejší. Není taková zima. Také jsme o necelých 1700 metrů níže. Vstali jsme o dost dříve, takže máme spoustu času, než vyjde slunce. Beru foťák a stativ a snažím se najít nejlepší místo a kompozici pro fotku. Samotný východ slunce je parádní.
Potom posnídáme, uděláme společnou fotku a jdeme se sbalit. Cesta zpátky do Kemeru je celkem rychlá. Snídáme hned vedle restaurace, kde jsme včera večeřeli. Jsme domluvení s tím samým týpkem, který nás sem vezl včera, že nás zaveze do Göynüku. Tam máme domluvený malý hotel (penzion) Green Garden, kde přespíme.
Majitelka hotelu je Ruska. Jde to vidět i na výzdobě pokojů. Ale je super, že se můžeme ubytovat už kolem poledne. Dáváme sprchu a poté jdeme nalehko do kaňonu Göynük. Cestou zaplatíme vstup 5 tureckých lir na osobu. Kaňon je super a naším cílem je soutěska na konci, kde provozují „kaňoning“. Řídí to tam mladý Němec a 2 Turci. Půjčujeme si výbavu – neopren, boty, vestu a přilbu. Stojí to asi 50 lir. Voda je studená jak prase, ale je to super. Nikdy jsem to předtím nezažil. Ostatní říkají, že je to taková lehká verze kaňoningu. Jdeme sami, bez doprovodu.
Celé to měří asi kilometr a končí vodopádem. Dál už jít nejde. Chvíli tam blbneme a skáčeme do tůňky. Zpátky už do kaňonu nesvítí slunce a není tak teplo. Vracíme výbavu jdeme zpět na hotel. Cestou podporujeme místní prodejce. Někde dáme čaj, jinde koupíme čerstvý džus z granátového jablka. Cena je opravdu malá. Sklenice za cca 15 korun.
Jsme zpátky ve městě a od majitelky hotelu si necháme doporučit restauraci na večeři. Nakonec skončíme v restauraci Köfteci Ali. Větší hody jsme v Turecku asi nezažili. A po několika dnech se zase vyspíme v klasické posteli.
Den 6: Termessos
Snídaně v hotelu je průměrná. Některé sýry už jsou starší než by se hodilo (= plíseň), ale dalo se vybrat. Beru to tak, že tu jsme na začátku sezony a ještě to nemají všechno vychytané. Pokoje můžeme opustit až kolem poledne, tak se jdeme podívat na pláž. Kupodivu vidíme na pláži i nějaké turisty (je duben). Na hotelovou pláž nás samozřejmě nepustí a tak zůstáváme na molu. Aspoň se dá skákat. Voda má odhadem tak 19 stupňů a je dost osvěžující. Ale užíváme si to! Zbyněk trénuje plavání na triatlon. Včera si byl zaběhat a dneska ráno také. Chybí mu akorát to kolo 🙂
Po návratu z pláže se ještě osprchujeme a sbalíme věci. Náš dnešní cíl je další antické město (ruiny) Termessos. Náš předchozí taxíkář s autobusem se neozývá. Ozve se až později a nabízí odvoz až zítra. Haha 🙂 Rozhodujeme se jít na hlavní cestu a je do Termessosu autobusem. Jak naivní to bylo uvidíme později. Moc se nám nedaří najít v Göynüku zastávku a mávat naslepo na dolmuže nechceme. Vidíme stanoviště taxíků a jdeme se zeptat tam. Nabízí nám 2 taxíky s tím, že nás odvezou až tam, počkají na nás až projdeme město a potom nás vezmou i do Antalye. Za celkem slušné peníze. Paráda.
Někdo navrhne, že holky pojedou v jednom taxíku a kluci v druhém. Moc se mi to nezdá, ale Gibon mě zchladí, že nejsme někde v Balúčistánu. OK, jedeme. Taxíky se cestou ještě zastaví u pumpy, koupit si občerstvení. V Termessosu prý na parkovišti už nic není. My si kupujeme hodně levné nanuky (Magnum) a jedeme dál. Po hodině cesty sjíždíme z „dálnice“, míjíme autobusovou zastávku a také platíme vstupné 5 lir. Poté stoupáme autem cestou až na parkoviště přímo u města. Ta cesta má asi 10 km. Fakt by se mi to nechtělo ten den jít pěšky. Ještě, že jsme jeli taxíkem.
Nejlepší ze zbytků starověkého města je amfiteátr. Navíc je tam ještě super výhled do kraje. Také konečně dojídáme chleba, co jsem nesl celou dobu sebou. Kváskový chléb Morávka celou dobu vydržel a dal se jíst i po týdnu cestování. Mohu doporučit. Také tam za přijdou i naši taxikáři a diví se, jaké je to tam pěkné. Že by tam byli poprvé? Vracíme se na parkoviště a jedeme zpátky do Antalye.
Ubytujeme se znovu ve stejném hotelu jako první den. Máme to domluvené s majitelem. Vyrazíme na nákupy do města, kam jinam než na bazar. Kupujeme nějaké koření a podobně. Potkáváme Zbyňka v obchodě s koberci. Smlouva a nakonec si jeden malý kupuje. Prý do koupelny 🙂
Poslední večeře v Antalyi je opět opulentní a moc dobrá! Po návratu do hotelu ještě sedíme na dvorku a pijeme víno. Přidá se k nám i Ali (majitel hotelu). Prý Lýkijskou stezku také šli s kamarády. Trvalo jim to dva dny. Po mé námitce, že má stezka přes 500 kilometrů, mi s úplným klidem odvětí, že i běželi. Cože?!? 200 kilometrů denně prý není problém 🙂 Takoví tu žijí borci! A šlo se spát.
Den 7: Antalya a zpátky domů
Poslední den opět snídáme na dvorku hotelu. Ten turecký čaj (2 cukry) mi bude chybět. Na letiště potřebujeme až po obědě, tak si necháme věci v hotelu a jdeme se ještě projít do města. Zbyněk už to tam zná. Ráno byl běhat. Jdeme až do přístavu. Cestou jsou fajn výhledy na město. Vrátíme se na hotel. Ještě než odejdeme, daruji své hůlky Alimu. Nejdou složit, takže do letadla je nechci. Říkám mu, že s hůlkama tu stezku dají příště ještě rychleji 🙂
Ve městě se ještě stavíme na oběd. Potom už taxíky a letiště. Hledáme na letišti, kde by nám mohli zafoliovat krosny. Týpek nás posílá někam do trafiky. Divím se, ale třeba tam ten stroj opravdu mají. Majitel trafiky nám s úsměvem prodává roli s potravinářskou fólií 🙂 Takže si to nakonec balíme sami.
Jdeme na hromadný check-in. Pánovi za přepážkou se něco nezdá. Sakra. Ukáže na 6 z nás a říká OK (naštěstí jsme s Katkou mezi těmi šesti). Na Gibona a Hanku ukazuje NO OK. Zjišťujeme, že mají zpáteční let nikoliv z Antalye, ale z Alanye. A tam se určitě za hodinu nedostanou a letadlo nestihnou. Kupují za spoustu peněz novou letenku na další let a doufají, že stihnou náš další let z Istanbulu. Nestihnou. Jejich let má zpoždění a ve chvíli když už boardujeme, oni teprve přistávají. Nakonec zůstávají v Istanbulu ještě o jednu noc déle.
Dále už to probíhá bez problému. Nakonec ani neplatíme parkovné. Nevím, asi chyba v systému. Domu řídím Michalův VW cc. Fajnová jízda, akorát jsem unavený. Doma jsme kolem půlnoci. Ráno zase do práce, ale stálo to za to!!!
Marcela Janouskova
2 Říj 2018Jednou větou:Parádní čtení a fotečky….
Petr Konečný
2 Říj 2018Moc dekuji! 🙂
Pingback: Turecko - Lýkijská stezka (The Lycian Way) - část 1. - Foto Petr Konečný